Klikněte na "Líbí se mi" a sledujte nás na Facebooku!

Vytvořil | HUGENOT Via Matematika je zábava

neděle 27. prosince 2015

Holčičí Vánoce se špetkou brutality

Letošní Vánoce jsem strávila doma v Praze se svou bezvadnou maminkou. A protože se nevidíme tak moc, jak bychom chtěly, a většinou nám tudíž pár dní trvá, než sladíme své rytmy a ponoříme se do intenzity společně tráveného času, o veselé, a mnohdy až bizarní situace není nouze. Tentokrát se nám oslava zimních svátků opět tak perfektně vydařila, že snad kdyby existovala nějaká soutěž ve slavení Vánoc, nebylo by pochyb o vítězkách. Napadlo mě podělit se s Vámi o pár našich tradičních receptů na štěstí a přihodit pár zábavných i děsivých historek z našich svátků. 




Jasně, že Vánoce začínají už třeba 14 dní předem, kdy mi dojde, že jsem sice opět všude rozhlašovala, že letos dávám své troubě a umakronkovaným rukám dovolenou a NIC nepeču, ale že bez vanilkových rohlíčků, mamčiných vosích hnízd a společně zdobených perníků nejsou žádné Vánoce, a pustím se do toho.


Takže začínám nějakými těmi PERNÍČKY v době, kdy už všichni ostatní mají dávno plné špajzky krabic s cukrovím, zoufám si, že mi už nezměknou a zoufale prohledávám internet ve snaze najít rychle nějaký zaručený recept na rychleměknoucí perníčky. A k tomu ten můj obrat k zdravému životnímu stylu, je jasné, že nemohu zakotvit jinde, než v Markétině Kitchenette, kde brousím v poslední době čím dál tím častěji. Hurá, nacházím recept na zdravější perníčky z celozrnné mouky s pořádnou dávkou medu a tato kombinace zajišťuje skutečně bezvadný výsledek, jímž je cukroví krásně vlahé právě v termínu, na nějž jsou určeny. Bezva. 


Jenže ouha, Markéta tam má i recept na speculatius, který jsem dávno chtěla vyzkoušet, a tak jdu na to, do svítání ještě pár hodin zbývá a aspoň budu mít dárky pro kamarády a do práce, ne. Chvíli řeším problém se směsí koření, kterého je tam mnoho a má být čersvě a jemně namleto, ale s maličkým roztomilým struhadélkem a chopperem i tento problém mizí a tvořím krásně voňavé těsto na druhý den. Pak to všechno rozválím, pokouším se na těstě napodobit vzorek embosovaného válečku, který nemám (pokud byste se na mě chtěli složit, rozhodně neodmítnu...), lahvičkou od voňavky a trochu se to i podaří, vykrájím a upeču a raduju se, že mám hotovo. 


Za pár dní se mi to nějak rozleží v hlavě stejně, jako se mezitím rozležely voňavé perníčky ve spíži, a napadně mě, že takové TOSKÁNSKÉ CANTUCCINI neboli BISCOTTI (od italského dvakrát pečené) by byly perfektním doplňkem do dárkových balíčků, a věrně i slibuji, že pak už si dám pokoj, jakmile budu tohle mít. Přece mi to zabere jen chvilku a spát můžu o Vánocích... Tak na to jdu, je to fakt jednoduché, když máte nakoupeno, což jsem nějak měla. Postup je takový, že si vše smícháte (suché ingredience, pak vše ostatní a až nakonec zapracujete mandle) a vytvoříte podlouhlý bochník (já dělám z dvojnásobné dávky, takže dva bochníky), asi velikosti chodidla, ale s vysokým nártem. Pak ho pečete na pečícím papírem vyloženém plechu na 180 stupňů asi 30 minut. Necháte trochu zchladnout, ale troubu nevypínáte, protože pak bochník rozkrájíte na cca 1,5 cm široké krajíčky, které pokladete řezem na popapírovaný plech a pečete znovu dalších 15 minut (v půlce můžete otočit nařezané plátky, aby byly hezky zlaté z obou stran. Po vyndání z trouby necháte chladnout na roštu a ony krásně ztvrdnou, úplně na beton. A tak je to správně, tak to má být, protože cantuccini se tradičně namáčejí do dezertního vin santo nebo taky do kávy či čaje. Nebo do kakaa, pokud chcete. Vydrží v neprodyšné nádobě i pár týdnů, tvrdší už stejně být nemůžou. A jsou výborné. 

Tady jsou ingredience: 

    • 250 g hladké mouky (použila jsem půl napůl s celozrnnou pšeničnou)
    • 165 g cukru krupice
    • 1 lžička prášku do pečiva
    • špatka soli

    • 1 lžíce medu
    • 1 lžička pomerančové nebo citronové kůry (nebo taky citrusového oleje - skvělá věc, když nemáte biocitróny!)
    • 1/2 lžičky mandlového extraktu nebo 1 lžička amaretta
    • 2 vejce

    • 125 gramů neloupaných mandlí 
nebo
    • 75 g mandlí + 50 gramů pistácií + hrst sušených neslazených brusinek 


Takže mám tři druhy a mohla bych být spokojená. Ale to bych nebyla já. Jak se do něčeho pustím, nezastavím, dokud duši nevypustím. Nebo tak nějak. Takže když zjistím, že mi zbylo pár bílků, nemrazím je na novoroční várku makronek, ale čile vyrábím CITRONOVÉ MERINGUES neboli PUSINKY, protože prostě proč ne, že jo. Taky strašně snadné, jen trochu zdlouhavé čekání a drnkání na struny mé trpělivosti. Ale čekání je nutné, protože se spíš suší než pečou, na 100 stupňů a hodinu. Teda nejdřív 30 minut na 120 a dalších 30 minut na 100. Celkem tedy hodinu čekání na každý plech. Z receptu jsou plechy dva a kolik pusinek si tam uděláte, tolik jich budete mít. Já jsem se trochu rozparádila s velikostí, radím dát a to pozor, protože se zdá, že čím větší pusiny, tím křehčí, a radost vám pak zkazí, když se úplně rozlámou. Dále jsem úplně nevychytala barvu, chtěla jsem mít nevímproč duhové, ale nějak se to nepovedlo a skončila jsem u barvy, která mamince bez brýlí připomínala hnědou, po nasazení optické pomůcky na pět zjistila, že jsou fialové... No, žlutá by snad byla lepší, ale už to bylo a chuťové se velmi povedly. 

  • 4 bílky
  • 225 g krupicového cukru
  • lžička vanilkového extraktu
  • špetka soli
  • šťáva z jednoho citronu (nebo méně)
  • citronová kůra nebo olej
Vyšlehat bílky do tuha, postupně zašlehat cukr a další ingredience, až opět vznikne tuhý lepivý sníh. Zdobnou cukrářskou špičkou stříkat na plech vyložený pečícím papírem nebo silikonovou podložkou (trochu se roztáhnou teplem, nechat dost místa kolem!) a sušit v troubě rozehřáté na 120 stupňů 30 minut a po snížení na 100 stupňů dalších 30. Po vyndání z trouby nechat vychladnout na roštu a skladovat v neprodyšné nádobě. Vydrží pár týdnů nebo až tři měsíce v mrazáku (ale jen, pokud máte mrazák s fakt dostatkem místa, žádný tlak nevydrží). 



Ok, takže 4 druhy a končím. Už stejně zbývá do Vánoc jen týden ... a zítra přijede mamča, takže budeme mít spoustu aktivit a ... žádný čas na další pečení... dobře, ale poslední druh! A něco zdravého! Takže opět prohledávám blog Kitchenette a nacházím recept na pohankové linecké. Víte, mám teď to pohankové období... No, nebudu vám lhát, klasické linecké mi chutná trochu víc, ale u tohohle mám ještě hřejivý pocit, že dělám něco pro své zdraví a zařazuji novou surovinu do svého jídelníčku. Je fakt dobré, s babiččiným rybízovým džemem, ale pozor, už po upečení velmi křehké, pár jsem jich rozbila už při přenášení z plechu na rošt. Každopádně dobrá alternativa, pokud chcete ozdravit svou mísu s cukrovím.



z fotokurzu




Mamča je tady a blázníme radostí, což nás nabíjí obrovskou vlnou nové energie, takže plánujeme návštěvu u babičky a předání také jí balíčku s cukrovím. Jenže jen s 5 druhy...? A neozdobenými perníčky? A bez nejlepčích rohlíčků a vosích hnízd na světě?? Tak to ne. Takže sobotu zasvětíme (po bezva ranním kurzu focení jídla s Nešo Matićem v Chefparade a polévkovém festivalu v Holešovické tržnici) pečení rohlíčku, zdobení perníčků a matlání vosích hnízd a kokosových kuliček... 


Následuje pár našich tradičních rodinných receptů na nejlepší cukroví, držte si klobouky (a já budu ráda, že je příští rok nebudu muset tři hodiny hledat..):









NEJLEPŠÍ VANILKOVÉ ROHLÍČKY, které v překladu znamenají "Vánoce":




(recept na 1 dávku, tj. asi 20 větších rohlíčku jako prsteníček na mé ruce - mám dost velké ruce, dávky dělám 2-4 dle situace, třeba v listopadu jich 60 putovalo přes oceán)

  • 150 g hladké mouky (půl napůl s celozrnnou je ok)
  • 20 g moučkového cukru
  • 100 g studeného másla (máslo, máslo, nic než máslo!)
  • 50 g mletých lískových oříšků (fungují i mandle, vlašské, pistácie nebo mix)
  • 1 žloutek
  • 1 vanilkový lusk - dřeň
  • moučkový a vanilinový cukr na obalení
Vše smícháme do tužšího kompaktního těsta, necháme odležet přes noc ve fólii v lednici. Vyválíme válečky se ztenčujícími se konci, zahneme do rohlíčků a klademe na ničím nevyložený plech (máslo v nich obsažené stačí). Mně se jich tam vejde cca 1 dávka, ale jak říkám, dělám dost velké, mám to tak radši. Pečeme v horní třetině trouby vyhřáté na 175 stupňů do růžova -  může to trvat i 15-20 minut, raději je hlídejte. Hned po vytažení opatrně obalujeme horké křehké rohlíčky ve směsi moučkového cukru se sprostým vanilinovým cukrem, ale jak jsme onehdá souhlasně diskutovali i s věhlasným panem Cuketkou, chce to zcela výjimečně fakt ten zpráskaný vanilinový a ne pravý vanilkový cukr, ta chuť by byla prostě jiná a divná, byť správnější... 


NEJLEPŠÍ VOSÍ HNÍZDA a žádné včelí úlky...:

(potřebujeme klasickou plastovou vyklepávací formičku za 8 korun z domácích potřeb a žádné fancy otvírací blbiny, udělej 4 dávky a budeš jich mít kolem stovky)


¨

těsto:
  • 150 g piškotů najemno rozdrcených v chopperu (nebo v igeliťáku válečkem)
  • 100 g moučkového cukru
  • 60 g rozpuštěného másla
  • 3 a více lžic rumu (nutné, bohužel...:)
  • 2 lžíce mléka (nebo ne, to poznáte)
  • 2 lžíce holandského kakaa
náplň:

  • 100g moučkového cukru
  • vanilinový cukr
  • 100 g másla
  • 2 žloutky
  • rum (hodně rumu, náplň si může dovolit být dost tekutá)
  • cukr krystal na vysypání formiček
  • piškoty na spodky cukroví, podle množství kusů


Těsto vznikne (jak jinak) smícháním uvedených přísad. Nebojte se dát dost rumu, pokud není důvod se mu zcela vyhnout (a legitimní důvody existují a většinová společnost by se měla naučit je přijmout). Ideálně nechte rozležet ve fólii v lednici do druhého dne, ale my to taky nestihly... Stejně tak utřete náplň, a kdyby se vám zdálo, že je tam něčeho hodně nebo málo, klidně si poměry upravte, my to stejně děláme od oka (nebo teda letos jsem mamču nutila do přesných odměřování, ale moc to stejně k ničemu nevedlo). A pak začne zábava, kterou si můžete o půlnoci dovolit jen, bydlíte-li v přízemí. Formičku na první hnízdo vymastěte kouskem těsta, vydloubejte ho a vysypte ji cukrem, který jste si připravili do mističky. Pak už to půjde ve sledu: vložit kousek těsta, utumlovat ukazováčkem, aby se vytvořila stěna vosího hnízda s dírou na náplň uprostřed, odstranění přebytečného těsta, dodání náplně (letos jsem mamču nutila používat cukrářský sáček se špičkou, ale uznávám, že to šlo dost blbě a její lžičková metoda je lepší, promiň, mami!). Nakonec nalepení piškotu a jeho upěchování (možná vám vyteče po okraji trochu krému, ale to vás jen naučí dávat tam příště míň). A nejzábavnější (a nejbolestivější, když jich děláte hodně) část - uchopení napěchované formičky mezi dva prsty a pořádné uhození hranou dlaně o stůl s cílem vyklepnout hotové vosí hnízdo. Bolí to a prvních pár se vám možní nepovede, protože vypadne jen piškot a náplň se vám rozkydá v lepším případě jen po stole, ale jak získáte grif, roztočí se to a pojedete jako vosí manufaktura až do konce (který je při čtyřech dávkách v nedohlednu...). Každopádně všechno to úsilí rozhodně stojí za to, protože to je podle mě nejlepší cukroví, které znám. Skladujeme v chladu (stačí studená špajzka, což letos moc nevyšlo) dokud se nesnědí (což bude rychle).

A závěrem jsme ještě lepily KOKOSOVÉ KULIČKY ZE TŘÍ INGREDIENCÍ. Recept je uspokojivě primitivní a výsledek uspokojivě delikátní. Navíc se nepečou, a na rozdíl od vosích hnízd jsou hned hotové. Takže značka ideál. 




  • 200 g strouhaného kokosu + na obalení
  • 200 ml slazeného kondenzovaného mléka
  • pražené slané mandle asi 40 ks
V míse vypracujeme lepivé těsto z kokosu a kondenzovaného mléka. Když je kompaktní, uložíme vychladit zabalené do fólie do lednice. Aspoň na chvilku. A pak z něj oddělujeme kousky, válíme malé kuličky a do každé vložíme slanou mandli (skvělý, byť docela náhodně vymyšlený maminčin zlepšovák, když jsem ji narychlo vyslala do Žáby, kde jiné neměli), znovu zakulatíme a obalíme v kokosu. Skladujeme v neprodyšné nádobě až do Vánoc, nebo i déle, ale pak v lednici, protože trochu vysychají. Nejsou vůbec jako Raffaelo, ale jsou výborné. 

A to je konečně všechno cukroví, které jsme letos měly na vánoční tabuli. A teď ty další veselé historky, které jsem slíbila.


Dlouho jsme nebyly rozhodnuté, jestli chceme, nebo nechceme strom. Nebo jenom větve do vázy. Nebo strom. Ale všude jehličí a vůbec... Takže větve. Nakonec v úterý večer vyhrál strom a po všech útrapách si řekly, že jsme udělaly dobře. Koupily jsme z prostorových důvodů ten nejmenší smrček, jaký byl na Jiřáku k dostání, a i ten je teda dost velký, a hlavně dost těžký, jak se ukázalo, když jsme ho táhly přes pouhých pár bloků. Každopádně už byl náš a nechat na pospas dalších vánocchtivých obyvatel Vinohrad jsme ho tam nemohly. Po pěkně strávené půlhodince na čerstvém vzduchu se stromem střídavě na rameni, na zádech, v náručí i nad hlavou a s rukama plnýma jehličím rozpíchaných puchýřů z výroby cukroví jsme ho vítězoslavně opřely v předsíni a co na tom, že se v tu chvíli už nikomu nechtělo ho zdobit. Mamča se nad ním nakonec slitovala a v předvečer Štědrého dne ho nádherně odekorovala, byť má výbava ozdob a řetězů byla méně než provizorní. No a tak nám roh obýváku ozdobil krásný voňavý vánoční smrček, který zatím ani moc neopadal. Myslím, že tu bude stát tak do března, za to úsilí!

























Pak bylo taky potřeba nějak získat kapry. Kapra obě milujeme a jíme ho jen na Vánoce a pak taky na Druhé Vánoce, což je prakticky tradice z dob, kdy jsme trávily Vánoce odděleně - Vánoce v lednu, Vánoce v únoru a jednou i Vánoce v březnu. Teď to děláme tak, že se koupí 2-3 kapři, jeden se zmrazí a dvoje Vánoce děláme nadále. Ale jindy ho fakt nejíme, je to přece sváteční jídlo! Takže ve středu mamča přitáhla 3 x 3 kila ještěpředchvílíživého rybího masa i s hlavami, ocasem a mnoha ploutvemi. První znejištění nastalo, když jsme se šly podívat ke dveřím, kdo klepe, ale ukázalo se, že klepal kapr nebo jeho kolegové v chladicí tašce. No. Jenže do lednice se mi celí nevešli, a protože letos je dost teplo, jak víte (duh!), nechtěla jsem je nechávat domrskat ve špajzu jako obvykle. 


tento kapr byl mnohem větší, než vypadá na obrázku... mnohem!

Nezbylo, než vzít velkou kudlu, řeznickou zástěru s obrázkem štěňátka a chirurgické rukavice, sebrat poslední zbytky klepající taškou narušené své chrabrosti a pustit se do velké kapří dexterizace. Kapr Karel do dřezu, velký nůž kousek za hlavu a dovnitř. Zakrojil se pěkně a kapr se ani nehl. Dobrý, říkám si, a vedu řez směrem k páteři. Nádech, další zářez a... nic. Pohodička. Hlava pryč, trochu boje s ploutvemi, ale nějak jsem to s pomocí oslizlé utěrky dala. Mamča mi asistovala poskytováním morální podpory v této těžké chvíli, protože přiblížit se k mému noži by mohlo znamenat vystavit se nebezpečí, že bych ji vykuchala taky. Blbost, kapři už byli aspoň vykuchaní.. Ale mamča má zrovna na zápěstí ortézu, tak nic. Takže Kapr Karel byl za nějakou tu chvíli na kousky a mně se trochu ulevilo. 

jako psychologa mě samozřejmě
nejvíc zajímala kapří duše...
Takže jsem celkem vesele začala porcovat dalšího a pak jsem najednou strašně zařvala a uskočila o půl metru dozadu. Až za chvíli mi došlo, že jsem přes nataženou ruku a nůž v ní držený zapíchlý v kapří páteři cítila jeho silný nervový záškub, který se projevil v mrsknutí ocasem hned, jakmile jsem se dotkla jeho míšního kanálu (nebo něčeho analogického, co má kapr v zádech...). Proud úlevných nadávek a trochu slz, ale zasmály jsme se a šla jsem do toho znova, vždyť něco takového se přece nikdy nemůže opakovat... Po dalších 2 kapřích kopancích a mých čím dál tím procítěnějších hrdelních skřecích jsem se už celkem celá chvěla, ale dokončila jsem i Kapra Evžena. Zbýval poslední. Ervín. 

Nevím, proč jsem jim dala ta blbá jména, asi, abych odlehčila situaci, o totéž jsem zoufale žádala i mamču, která si opodál nenápadně utahovala ortézu na znamení, že mi opravdu nemůže pomoct, a myslím, že za ni byla v tu chvíli fakt ráda. Poslední kapr na mě mrtvě koukal a vypadal, že se fakt nepohne. Pohnul se, jakmile se ho dotklo ostří mého nože. Pohnul se tak, že jsem zavřískla, zahodila nůž a celá bledá opakovala: "Mami, jdeme ho nechat naporcovat tam, kdes ho koupila." Sebemenší známky mého hrdinství byly fuč a cítila jsem, že jsem vyčerpala i své rezervy na příští rok. Mamča, vysílená zrovna jako její jediné dítě tím strašným pohledem na mé utrpení, tiše souhlasila. Už už jsem si sundavala rukavice. Když tu mě napadla spásná myšlenka. 

"Vsaď se se mnou, že se už nemrskne. Když jo, dostanu 50 korun. Za každý kopanec." 




Řeknu Vám, že to bylo nejhůře vydělaných 550 korun v mém životě. Ale Karel, Evžen i Ervín byli s bramborovým salátem lahodní, což mohu dnes říct s určitostí, protože jsme těch 13 steaků, co jsme měly na 3 dny, opravdu dojedly. Akorát nevím, který byl lepší, protože jsem je po brutálním rozřezání smíchala ve velké míse, vybrala nejlepší kousky na Vánoce a zbytek zmrazila. Jisté ovšem je, že už dál nekopali. Ani jeden. Ale já jejich mrskání ucítím v ruce ještě pěkně dlouho... 




A teď se trochu uklidníme, abychom neměli ošklivé sny... V našem vánočním menu nesměla chybět taky tradiční bílá zelňačka, kterou vaříme po vzoru babičky se slovenskými předky. Dostáváme na ni taky babiččino doma a s láskou naložené zelí s trochou mrkve, což je lahoda sama o sobě. Recept je od oka, protože každý má rád jiné množství všeho, ale je to docela jedno, kolik tam čeho dáte a kolik vody, jen tekutá část polévky je dost řídká, netřeba mnoho mouky.

BÍLÁ VÁNOČNÍ ZELŇAČKA
  • kysané zelí (+ případně trochu strouhané mrkve) - vymačkané, šťávu schovat
  • sušené houby
  • brambory (oloupané a nakrájené na větší kousky)
  • nové koření
  • bobkový list
  • celý černý pepř
  • sůl
  • tučná smetana asi 200 ml
  • mouka asi 2 lžíce
  • cukr
Vymačkané zelí, houby a brambory se solí a kořením se ve velkém hrnci s takovým množstvím vody, aby bylo vše přinejmenším ponořené, přivedou k varu a vaří se, dokud brambory nejsou hotové na popíchnutí vidličkou. Výhoda vaření brabor společně se zelím je, že získají pevný, takřka křupavý povrch a nerozvaří se. V tomto bodě přidáme mouku rozkvedlanou ve smetaně a společně ještě pár minut probubláme. Dochutíme vodou ze zelí a cukrem - pokud je zelí hodně kyselé, může to chtít i docela dost cukru, i několik lžic. Můžeme i trochu dosolit, výsledná chuť má být jemná a přitom intenzivní, sladká i slaná i kyselá.. To je recept, co? :-)




Byly to pohádkově krásné Vánoce a jsem moc ráda, že jsme si je mohly zase spolu užít, díky mami! 


Hurá! Zdraví celý příští rok!!!

Vánočku si raději nechám na příště, umím sice dost dobrou, ale mám pocit, že jsem už na vás dnes naložila dost. Tak hezké mezisváteční období a pokud máte dovolenou, odpočívejte! Já budu taky, slibuju!

zdobení perníčků ve 3 ráno je fakt bezva...

A ještě, co jsem pro své i vaše pobavení našla na netu. To první není příliš daleko od pravdy...






A s tímto pozdravem se s vámi pro tentokrát loučím. A co vaše Vánoce?

3 komentáře:

  1. Dobrý večer, jste úctyhodná dáma Andrejko, moc ráda čtu Vaše příspěvky. Děkuji za ně, jsou pro mne velkou inspirací. Kdy vydáte konečně tu kuchařku? Strašně se na ni těším. Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je moc mile, dekuji, jako uctyhodna si nepripadam a dama uz vubec, ale zamyslim se nad tim...:) Kucharka bude, az bude cas a peníze... :)Snad to nebude trvat moc dlouho. Hezky den!

      Vymazat